Co tady ne(hledejte)

Pevně věřím, že také znáte takové ty noci, kdy vám mozek, i přes šílenou únavu, prostě nedovolí ponořit se se do slastného spánku a jede na obrátky, o kterých jste ani nevěděli, že jich je schopný. (Kde je proboha můj naspeedovaný mozek třeba při učení to vážně netuším.) Tak takovou noc jsem zažila právě včera a za ty tři hodiny neschopnosti usnout jsem se v myšlenkách dostala přes to vše,  co jsem poslední dny udělat měla a neudělala, až ke smyslu života a nakonec nějakou myšlenkovou oklikou k tomu, proč již několik let nepíši žádný blog.


Ta myšlenka mě natolik zaujala, že má šance usnout spadla na nepěknou hranici (teda alespoň pro mé kruhy pod očima) a já začala řešit jaké mám/nemám schopnosti moderní blogerky.
Začala jsem s body v kterých dobrá nejsem, přišlo mi to snazší. Takže co neumím? Neumím vařit, natož recepty s dýní a avokádem, nerada nakupuji a už vůbec mě nebaví „skládat“ outfity podle amerických modelek, nejsem vegan, nejezdím na retro kole, nezajímám se o fitness, nemám plný šuplík štětců na makeup, v zahraničí zrovna nestuduji a nejsem schopná vydržet v klidu, dokud mi můj pracně nanesený lak na nehtech nezaschne a vždy si ho nějak poničím. Tak to nebyl zrovna optimistický výčet.
Co na druhé straně umím? Umím celkem dobře psát, alespoň mi to říkají. I když blog má s básničkami a politickými fejetony společného asi tolik jako koza a petržel. Takže otázka zní: stačí umět trochu psát k vedení zajímavého blogu? Možná. Stačí umět trochu psát k obstání v reálném světě moderní společnosti? Těžko.


Musím se přiznat, že na mě dolehla menší frustrace, že nejsem jako ty blogerky a youtuberky, že nepatřím do žádné komunity, že neumím být vždy perfektní a že mi chybí snad všechny vlastnosti, díky kterým bych obstála jak já tak můj instagram.


Napadlo mě, že jsem jen malý človíček, co vidí svět možná víc šedě než je nutné, ale alespoň se dokáže tomu celému šedému fleku ze srdce zasmát. Aha! Tak přeci mě bůh vybavil něčím, díky čemu se život v této době stává celkem snesitelnou nebo dokonce zábavnou činností a to neupadající, hlubokou, úžasnou ironií, sebeironií, sarkasmem a bůhví čím ještě.


To dává možnost vzniku i tomuto blogu. Blogu bez přesných pravidel a cílové skupiny, blogu psaném v návalech teatrálního nadšení i hluboké deprese, psaného na zastávkách, před spaním, ve vlaku nebo pod lavicí. A především blogu čerpajícího inspiraci z mého všedního života.
Chci jen upozornit, že se předem zříkám odpovědnosti za případnou netaktnost ve všem, co zveřejním, takže pokud někomu z mého okolí bude připadat, že mluvím nenápadně právě o něm, ať se nad tím jednoduše povznese.


Tak na závěr: Proč jsem se zase definitivně rozhodla věnovat tolik volného času blogování a to v tak nejisté sféře. Vlastně s nadějí, že pokud budete mít šedý den, snad se nad články aspoň trochu usmějete a den bude hned snesitelnější. A i kdybych dělala hezčí den jen jednomu člověku v republice a dávala mu pocit, že když s humorem obstojím já, tak i on, bude mi to stát za to.


Dobře, a taky abych o sobě netvrdila, že jsem Matka Tereza, aby mi můj naspeedovaný mozek konečně dovolil usnout, protože spánek já nadevše miluji.